Srpen 2014

Letňák - Hogwarts.cz

26. srpna 2014 v 10:53 | Mengej
Tak jsem po dlouhé době zpět doma :)
Byla jsem na Letním semináři, což je vlastně sraz lidí z internetové stránky Hogwarts.cz. Bylo to úplně suprový, hlavně jsem si užívala, že po promaroděném červenci jsem konečně vypadla z domu.
Jeden den jsme hráli famfrpál :D Měla jsem kliku a skončila v týmu, který (neporažen) celý turnaj vyhrál. Hrála jsem střídavě na pozici střelce a odražeče. Odražeč mě tedy bavil víc :D :)
Znáte hru městečko Palermo? Já ne, ale hráli jsme tam hru Prasinky, což je prý to samé, jen převedené do kouzelnické verze. Je to fakt super hra, vydrželi jsme to hrát asi šest hodin v kuse O:-)
Bohužel jsem ani jednou nebyla zabijácký vlkodlak, snad příště!

Co je vlastně Hogwarts.cz ?
Je to online škola Harryho Pottera - Bradavice. Chodíte tam na předměty, děláte úkoly a můžete dělat i soutěže a semináře. Za vše sbíráte body pro svou kolej. Je tam ejště velká spousta dalších věcí, co můžete dělat. Především se tam ale seznámíte s velkou spoustou super lidí, což může po Letňáku dosvědčit :)
Jestli vás to zaujalo, můžete se k naší online škole přidat - někdy teď by se měla otevřít registrace :) Registrovat se, je možné jen dvakrát do roka, tak jestli máte chut dozvědět se něco nového a najít nové přátele, neváhejte! :)

Čeho se bojím?

6. srpna 2014 v 13:27 | Mengej
Hlavou mi víří tisíce myšlenek, srdce mírně zrychluje svoji práci a v žaludku se mi usazuje něco těžkého a napříjemného. Tělem prochází vlny nepříjemného třesu. Snažím se zhluboka dýchat, chci přijít na to, čeo se bojím. Zavírám oči. sedím ve škole a za chvíli začne hodina. Čeho se to sakra bojím? Nebo ty pocity nejsou strach a úzkost? Co teda?

Bojím se světa a života.
Nejsem si tím úplně jistá, ale čeho jiného? Když jsem byla mladší tyhle pocity jsem mívala, když jsem byla na pryč a hlavou se mi rozléhala jediná myšlenka: "Tady nejsem doma." Stalo se mi to na táboře, u babičky na Moravě... jednou dokonce v kuchyni babičky, která bydlí pod námi. Říkala jsem si: "Sakra, když nejsem doma tady, kde jinde?"

Úzkost mě přepadá relativně často (častěji, než by se mi líbilo), nijak silná, chvilková. Namáhám hlavu, ale žádného strašáka nevidím. V tu chvíli bych se nejradši sevřela do ulity. A nebo někoho objala a plakala. Ale už to vidím. Jdu k mamce/kamarádce a obejmu ji. Začnou mi téct slzy.
"Co je ti?" ptají se starostlivě. "Bojím se."
"Čeho?"
Čeho vlastně?
"Bojím se žít," šeptám. Ale nerozumí mi.

Máma mi nerozumí, protože neslyší. Může to být ta nejlepší máma na světě, ale stejně mi nikdy nebude úplně rozumět. Říkám si, proč zrovna moji rodiče neslyší? Při psaní posledních dvou vět jsem se rozbrečela a to jsem ani nevěděla, že mi je to pořád tak líto. Zaskočilo mě to, takže radši končím.