Leden 2016

Král duchů

24. ledna 2016 v 15:36 Poezie
Krásná balada od německého básníka Goetheho. Vyústěním příběhu se trošku podobá Erbenově Polednici. Obdivuji naléhavost a tajemno celé básně :)

Wer reitet so spät durch Nacht und Wind?
Es ist der Vater mit seinem Kind;
Er hat den Knaben wohl in dem Arm,
Er fasst ihn sicher, er hält ihn warm.

Mein Sohn, was birgst du so bang dein Gesicht? -
Siehst, Vater, du den Erlkönig nicht?
Den Erlenkönig mit Kron' und Schweif? -
Mein Sohn, es ist ein Nebelstreif. -

"Du liebes Kind, komm, geh mit mir!
Gar schöne Spiele spiel' ich mit dir;
Manch' bunte Blumen sind an dem Strand,
Meine Mutter hat manch gülden Gewand." -

Mein Vater, mein Vater, und hörest du nicht,
Was Erlenkönig mir leise verspricht? -
Sei ruhig, bleibe ruhig, mein Kind;
In dürren Blättern säuselt der Wind. -

"Willst, feiner Knabe, du mit mir gehn?
Meine Töchter sollen dich warten schön;
Meine Töchter führen den nächtlichen Reihn
Und wiegen und tanzen und singen dich ein." -

Mein Vater, mein Vater, und siehst du nicht dort
Erlkönigs Töchter am düstern Ort? -
Mein Sohn, mein Sohn, ich seh' es genau:
Es scheinen die alten Weiden so grau. -

"Ich liebe dich, mich reizt deine schöne Gestalt;
Und bist du nicht willig, so brauch' ich Gewalt." -
Mein Vater, mein Vater, jetzt faßt er mich an!
Erlkönig hat mir ein Leid getan! -

Dem Vater grauset's; er reitet geschwind,
Er hält in Armen das ächzende Kind,
Erreicht den Hof mit Mühe und Not;
In seinen Armen das Kind war tot.

Zrza

22. ledna 2016 v 17:36 Poezie
Zrza. Báseň od Jana Schreidera. Recitačka v Horké vaně 19.1.2016.
Buďto to cejtíte a nebo ne. Tohleto je ono. Dotek srdce.

Byli jsme tenkrát malí smradi.
Kolik nám to bylo?
Co já vim.
Měli jsme se rádi
- já a Zrza,
dycky dyž zavřu voči,
tak ji zase uvidim:
ty vlasy jako voheň
a ty pihy,
takovej malej, vzteklej hubeňour.

Kradli jsme spolu jabka,
závodili v pytlích
a vobčas jsme se spolu chytli
skrz nějakej hloupej fór:
Zrzi, Zrzi, co tě mrzí?
Ta zrzavá palice!

To si dycky rozšmudlala slzy
a polila mě za to z hadice.
Hrál jsem jí taky divadlo,
jan tak, co mě napadlo.
Měl jsem prima herce
uplácaný z hlíny:
mech jsem změnil na koberce
do královskejch síní
a z klacků postavil jsem trůn
pro princeznu,
pro princeznu Zrzu.

To měla Zrza ráda.
Hned zapomněla, že se se mnou hádá,
smála se a vpředu jí chyběl zub.

Jednou jsem chtěl, aby se bála.
Tak jsem nechal umřít
toho zrzavýho panáka,
ale pak jsem si vzpomněla na ten hrob,
na hrob zabitýho vrabčáka,
a byla jsem z toho celej trop.
Bulil jsem strašně.

Zrza? Ta nebyla vůbec smutná.
Tej to bylo, myslím, putna.
Nedošlo jí totiž, že je vlastně zabitá.
Koukala se klidně na motýla
a divila se, že ho nechytám.

Zrza - ta moje zrzavá palice!
Měli jsme se rádi.
Patřila nám celá ulice.

Až jednou nepřišla.
Myslel jsem, že ji nepustili ven.
Pak ji vodváželi s tátou, mámou
černým auťákem.

Ten večer jsem dlouho nešel domů,
i když jsem věděl, že budu strašně bit.
A táta mě nezbil.
Ten večer jsem prvně slyšel
jedno nový slovo,
kerý jsem předtím nikdy neslyšel:
Ž I D.